Situační povědomí zdravotnických záchranářů v sanitce a na místě události

Víc než paměť jednoho člověka

Když výjezdová skupina pracuje pod časovým tlakem, nikdo nevidí všechno najednou. Jeden člověk sleduje pacienta, druhý přístroje a další si může všimnout změny v okolí. Je dobré jasně říct, kdo má kterou oblast na starosti a jak ostatním hlásí důležité signály. Přehled studií využívajících smíšené metody pojímá situační povědomí na úrovni jednotlivého záchranáře, týmu, organizace i podmínek zásahu. Je to důležitá protiváha představě, že ztráta přehledu vždy pramení z nepozornosti jednotlivce nebo že stačí trénovat jeho paměť. Cílem je společný obraz rizik a plánu, do něhož každý přispívá částí informací, nikoli očekávání, že si jeden záchranář všechno zapamatuje a sám propojí.

První obraz situace

První obraz situace je dobré vytvořit nahlas dřív, než pozornost týmu pohltí detaily. Na místě události lze říct, kolik je pacientů, které riziko je teď nejnaléhavější a kdo se ujímá jednotlivých úkolů. Stejně důležité je pojmenovat stav pacienta, největší nejistotu a další krok, aby ostatní věděli nejen to, co už je zjištěno, ale i to, co zatím není jasné. Závisí-li rozhodnutí na čase nebo průběhu události, je potřeba ověřit zdroj těchto údajů: výpověď svědka, záznam nebo vlastní pozorování. Obraz zůstává předběžný, zvlášť když je omezená viditelnost a ne všichni mohou posoudit totéž. Vyslovené předpoklady se pak snáze opraví, jakmile přijdou nové informace.

Aktualizace po nové informaci

Společný plán se neurčuje jednou provždy na celý zásah. Nový výsledek vyšetření nebo změna stavu pacienta mohou znamenat, že je třeba dosavadní postup zastavit a znovu vyhodnotit. Kdo změnu zaznamená, může stručně říct: „Změnilo se X; aktuální riziko je Y; teď dělám Z; potvrzují všichni stejný plán?“ Žádost o potvrzení pomáhá ověřit, zda ostatní vnímají situaci stejně, místo aby se předpokládalo, že sdělení slyšeli a stejně mu porozuměli. Je také potřeba určit, kdo změnu oznámí dispečerovi a týmu, který pacienta převezme. Taková aktualizace spojuje nové pozorování, jeho význam a nejbližší krok, aniž by se z rozhovoru stala dlouhá porada.

Přístroje a komunikace

Údaj z přístroje je součástí obrazu situace, ale sám o sobě nevysvětluje, co se s pacientem děje. Když záchranář sděluje druhému naměřenou hodnotu, je dobré ji hned zasadit do kontextu vyšetření pacienta a říct, proč mění hodnocení stavu nebo proč je třeba ji ověřit. Jediné číslo nelze zaměňovat za celkový obraz, zejména pokud jiné poznatky ukazují jiným směrem. V hluku na místě události nebo během převozu nemusí být ani správné sdělení dobře slyšet. Tým si proto může domluvit jednoduchý způsob, jak požádat o zopakování a potvrdit, co kdo slyšel. Předat význam výsledku je stejně důležité jako předat samotnou hodnotu.

Rozdělení pozornosti

Když se část týmu soustředí na výkon, snadno přehlédne změny mimo své bezprostřední zorné pole. Při rozdělování úkolů je proto dobré určit, kdo sleduje změny klinického stavu a kdo má přehled o trase, okolí a organizačních záležitostech a může upozornit na nové riziko. Krátká výměna informací musí odpovídat naléhavosti situace: nezbytné úkony se nemají zastavovat jen proto, aby porada měla vždy stejnou podobu. Přehled 24 studií krátkých bezpečnostních porad ve zdravotnictví ukázal příznivé signály, ale pouze dvě studie byly kontrolované. To neposkytuje pevný základ pro připisování příčinných účinků poradám ani pro nerozlišené přenášení poznatků z porad na odděleních na porady v celé nemocnici.

Předání jinému týmu

Předání pacienta jinému týmu je dalším okamžikem, kdy se společný obraz situace může rozpadnout. Na urgentním příjmu je dobré postupně popsat výchozí stav, úkony provedené v sanitce a poslední změnu, místo aby se předal soubor hodnot bez jejich vývoje. Přebírající tým potřebuje vědět nejen to, jaká hodnota byla naměřena, ale i jak se v čase měnila. Pomáhá také oddělit to, co záchranáři pozorovali, od předpokládané diagnózy, aby hypotéza nevyzněla jako jistý fakt. Na závěr může přebírající zopakovat nejdůležitější signál a plán prvního kroku a určit, kdo odpovídá za opětovné zhodnocení stavu. Rozdíly v porozumění se tak mohou odhalit dřív, než předávající tým odejde.

Rozbor po zásahu

Po zásahu je dobré vrátit se nejen k tomu, co se udělalo, ale i k okamžiku, kdy členové týmu začali jednat na základě různých informací. Kdo si změny všiml jako první, kdo o ní mohl slyšet a komu v tom bránil nedostupný údaj nebo zahlcení radiovou komunikací? Takový rozhovor může ukázat jednodušší způsob, jak příště aktualizovat společný plán, aniž by se celá situace zredukovala na chybu jediného člověka. Přehled studií využívajících smíšené metody propojuje pohled záchranáře, týmu, systému a podmínek zásahu, ale neprokazuje univerzální účinek jednoho školení. Klinický výsledek proto nelze připisovat jediné komunikační technice bez studie, která by to umožnila posoudit.

Společný obraz situace nemůže uchovat v paměti jediný člověk. Vzniká, když záchranáři propojují pozorování pacienta, údaje z přístrojů a informace o podmínkách zásahu a podle nich upravují plán.

Empatyzer a sdílení obrazu situace během zásahu

Během převozu se u pacienta objeví nové příznaky. Než se vedoucí výjezdové skupiny na směně ocitne v podobné situaci, může se Em v Empatyzeru zeptat na stručnou formulaci pro oznámení změny plánu a nacvičit si aktualizaci jednou větou: co se změnilo, jaké je současné riziko a co tým právě dělá. Zobrazení „Ty a tým“ může nabídnout otázky, kdo potřebuje kterou informaci a zda rozhovor neztěžují rozdíly v preferovaném tempu rozhodování. Em ve skupinovém režimu může pomoci připravit sdělení pro lidi v různých rolích, aby ten, kdo sleduje pacienta, ten, kdo řídí převoz, i ten, kdo předává informace, věděli, co od sebe navzájem očekávají. Mikrolekce mohou sloužit k nácviku stručné aktualizace plánu po získání nové informace. Je to podpora při přípravě rozhovoru a nácviku sdělení, nikoli náhrada vyšetření pacienta, rozhodnutí týmu nebo potvrzení plánu během zásahu.