Bezpečnost pacientů a zdravotnické chyby

Lékař ve zdravotnickém zařízení: jak hodnotící zápis ovlivňuje další návštěvu

Na této stránce

TL;DR: Lékař v ambulanci nebo nemocnici může pacienta nejprve poznat prostřednictvím záznamu někoho jiného. Randomizovaný experiment naznačuje, že hodnotící jazyk ovlivňuje postoje kliniků, neurčuje však rozsah chyb v běžné praxi. Zápis by měl oddělovat pozorování, pacientova slova a nejistou interpretaci.

Jak Empatyzer pomáhá formulovat neutrální zdravotnický záznam?

„O mně“ pomáhá autorovi rozpoznat vlastní způsob vyjadřování pod tlakem a Em sestavit neutrální popis pozorování a citovaného výroku.

Funkce, které vám s tím pomohou:

  • Rozhovor s Em o sobě: S Em si nacvičí otázku pro autora zápisu na pozorované chování a připraví věcnou formulaci vlastního záznamu.
  • O mně: „O mně“ umožňuje uvědomit si vlastní reakci na hodnotící záznam.
  • Mikrolekce: Mohou pomáhat upevňovat neutrální jazyk při každodenním předávání péče.

Dokumentace jako hlas předchozího lékaře

Dokumentace bývá prvním hlasem, který lékař přebírající péči o pacienta uslyší. V randomizovaném experimentu se měnil jazyk popisu případu; hodnotící formulace ovlivnily následné postoje kliniků. Neznamená to, že lze z výsledku vypočítat počet diagnostických chyb v každodenní praxi. K publikaci bylo vydáno také erratum, na které je třeba při uvádění výsledků pamatovat. Ještě před setkáním s pacientem tak může mít lékař v hlavě nejen popis událostí, ale i cizí hodnocení. Hodnotící slovo mu může podsunout první otázku nebo nasměrovat pozornost k dřívější nálepce. Proto se vyplatí i krátký zápis číst a psát jako informaci, kterou si další člověk musí sám vyhodnotit.

Nálepka a pozorování

Označení „obtížný pacient“ dalšímu člověku neříká, co se vlastně stalo ani kdy. Užitečnější je zaznamenat konkrétní chování, čas a okolnosti: pacient třikrát požádal o opětovné vysvětlení plánu a odmítl dokument podepsat. Pokud jsou důležitá jeho slova, je třeba je odlišit od závěru autora záznamu. Místo označení „náročný pacient“ lze napsat, co požadoval, jakou odpověď dostal a co po rozhovoru zůstalo nejasné. Nejde o zlehčování faktů. Informace o ohrožení nebo odmítnutí, které je podstatné pro další péči, má v dokumentaci zůstat, ale v podobě, která umožní rekonstruovat událost, nikoli hodnotit povahu člověka.

Klinická nejistota

Ne každý zápis končí jistou diagnózou a nejistotu není nutné zakrývat hodnocením pacienta. Pokud některé údaje ještě nebyly ověřeny, stojí za to uvést které, jaké diagnózy se stále zvažují a co svědčí proti každé z nich. Další člověk potřebuje také plán, jak hypotézy ověřit, nejen výčet možností. Domněnka autora by se neměla přenášet ze záznamu do záznamu jako potvrzená vlastnost pacienta ani jako důkaz jeho zlého úmyslu. Přehled věnovaný sdělování diagnostické nejistoty ve vztahu lékaře a pacienta podporuje její pojetí jako tématu rozhovoru. Poctivé pojmenování nejistoty je však třeba odlišit od odkládání potřebného klinického rozhodnutí; dokumentace má pomáhat určit další postup.

Když je rozhovor napjatý

Napjatý rozhovor obzvlášť snadno zanechá záznam o úmyslech místo o událostech. Další směna potřebuje fakta důležitá pro péči: co pacient řekl nebo udělal, jak tým reagoval a co je třeba dále vyjasnit. Má-li doslovný výrok význam pro bezpečnost nebo plán, lze jej zachovat a zřetelně oddělit od vlastní interpretace. Morální hodnocení pacienta nepomáhá určit další postup, i když autor zápisu zažil obtížnou situaci. Před napsáním závěrečné věty stojí za to se zeptat: dokáže někdo, kdo u rozhovoru nebyl, na jejím základě bezpečně rozhodnout? Pokud ne, pomohou podrobnosti o události, ne silnější přídavné jméno.

Vliv na dalšího lékaře

Lékař, který čte dřívější zápis, může ještě před návštěvou oddělit výsledky vyšetření a popsaná pozorování od názorů autora. Poté by měl dát pacientovi prostor vylíčit vlastní pohled a znovu posoudit příznaky od začátku, místo aby otázky přizpůsoboval výhradně dřívější nálepce. Je to praktický způsob, jak omezit vliv cizí formulace na průběh rozhovoru, nikoli příslib odstranění všech předsudků. Randomizovaný experiment ukázal změnu postojů kliniků pod vlivem hodnotícího jazyka v popisech případů. K publikaci bylo vydáno erratum a studie neměřila, jak často takové zápisy vedou ke skutečným diagnostickým chybám. Závěr pro dalšího lékaře je tedy opatrný: brát záznam jako zdroj informací k ověření, ne jako hotový soud o pacientovi.

Týmový standard

Neutrální zápis se snáze udrží jako týmový standard než jako osamocené úsilí jednoho člověka. Tým může společně porovnat dva popisy stejné situace a ověřit, který umožňuje rekonstruovat fakta, pacientova slova, provedený krok i otázku pro další směnu. Mluvit o rozdílu neznamená autora hodnotícího záznamu veřejně zostudit; důležitější je možnost způsob zápisu zlepšit. Stojí také za to podívat se na šablonu dokumentace: usnadňuje zapsání konkrétního pozorování, nebo spíše nabízí obecné nálepky? Společně dohodnuté příklady mohou pomoci zvláště při rychlém předávání péče. Cílem není jednotný, uhlazený styl, ale zápis, z něhož jiný odborník pochopí, co se stalo a jaký je další plán.

Jak měřit zlepšení

Změny v jazyce lze sledovat, aniž bychom předstírali, že samotný počet odstraněných přídavných jmen vypovídá o kvalitě péče. Při kontrole záznamů lze porovnat, jak často popisují konkrétní chování a jak často používají obecnou nálepku. Těch, kdo záznamy čtou, se lze také ptát, které formulace byly nejednoznačné a jaké informace jim chyběly k dalšímu kroku. Dobrá úprava umožní rekonstruovat průběh události, reakci týmu i plán, místo aby pouze nahradila hodnocení zdvořileji znějícím slovem. Takový audit ukazuje kvalitu předávaných informací, sám o sobě však nedokazuje zlepšení léčby ani snížení počtu chyb. Takové závěry by vyžadovaly samostatné hodnocení nad rámec kontroly obsahu záznamů.

Zdravotnický záznam předává nejen fakta, ale i způsob, jakým jsou popsána. Podívejte se, jak nahradit hodnocení konkrétními pozorováními, aniž by se vytratily informace důležité pro bezpečnost pacienta.

Empatyzer při formulování neutrálního zdravotnického záznamu

Když lékař v dokumentaci narazí na obecnou nálepku týkající se pacienta, nemusí ji v dalším zápisu opakovat. S Em si může nacvičit věcnou otázku pro autora záznamu: jaké chování pozoroval, kdy a za jakých okolností? Takový rozhovor pomáhá zjistit, co ještě chybí, než se hodnocení předá další směně. Funkce „O mně“ umožňuje zamyslet se nad vlastní reakcí na hodnotící formulaci, zejména když ji člověk čte pod časovým tlakem. Em pak může pomoci připravit vlastní popis: oddělit doslovný výrok pacienta od interpretace autora, nahradit hodnocení osoby záznamem chování a formulovat klinickou otázku pro dalšího lékaře. Přitom je třeba zachovat informace důležité pro bezpečnost a označit, co stále není známo. Mikrolekce mohou pomáhat upevňovat neutrální jazyk při každodenním předávání péče. Jde o podporu při formulování záznamu, nikoli o náhradu samostatného klinického posouzení.

Zdroje

  1. P. Goddu, A., O’Conor, K. J., Lanzkron, S., Saheed, M. O., Saha, S., Peek, M. E., et al. (2018). Do Words Matter? Stigmatizing Language and the Transmission of Bias in the Medical Record. Journal of General Internal Medicine, 33(5), 685-691. https://doi.org/10.1007/s11606-017-4289-2 10.1007/s11606-017-4289-2
  2. Dahm, M. R., Cattanach, W., Williams, M., Basseal, J. M., Gleason, K., & Crock, C. (2023). Communication of Diagnostic Uncertainty in Primary Care and Its Impact on Patient Experience: an Integrative Systematic Review. Journal of General Internal Medicine, 38(3), 738–754. https://doi.org/10.1007/s11606-022-07768-y 10.1007/s11606-022-07768-y