Nemocniční farmaceut na oddělení: jak mluvit s lékařem o možné nesrovnalosti v předpisu?

Když si farmaceut všimne nesrovnalosti

Když si nemocniční farmaceut všimne možné nesrovnalosti v předpisu, nejprve shromáždí ověřitelné informace: název léku, dávku, údaje o pacientovi a důvod pochybnosti. Ujasní si, zda se otázka týká dávky, cesty podání nebo interakce, a před kontaktováním lékaře posoudí naléhavost. V rozhovoru je vhodné oddělit pozorování od závěru: zápis vzbuzuje pochybnost, ale ještě to neznamená, že je ordinace chybná. Lékař tak dostane konkrétní věc k ověření, nikoli výtku vůči svému rozhodnutí. Pokud má být lék brzy podán, může farmaceut díky předchozímu posouzení naléhavosti jasně říct, do kdy je třeba rozhodnout. Takto připravené upozornění zaměřuje pozornost obou na bezpečí pacienta.

Jak navázat kontakt

Kontakt je nejlepší začít údaji z předpisu a otázkou na zamýšlený postup, nikoli hodnocením odbornosti toho, kdo předpis vystavil. Farmaceut může říct: „Při těchto údajích o pacientovi vidím uvedenou tuto dávku. Zohledňuje funkci jeho ledvin?“ Pokud je věc naléhavá, měl by také vysvětlit, proč potřebuje rozhodnutí před podáním léku. Samotná otázka však nestačí, pokud oslovený člověk nemůže ordinaci změnit. Proto je vhodné zjistit, kdo je oprávněn pochybnost vyřešit, a požádat ho o potvrzení dávkovacího schématu. Takový postup ponechává prostor pro vysvětlení lékařova záměru, ale nezastírá konkrétní otázku, na níž závisí další postup.

Rozdíl v profesním postavení

Rozdíl v profesním postavení může farmaceutovi ztěžovat zopakování otázky, zvlášť když na první upozornění nepřijde odpověď. Přehled 294 publikací o upozorňování na obavy ve zdravotnictví vymezuje tento pojem kolem sdělení obavy osobě, která může zareagovat; účinnost zde popsaného způsobu rozhovoru neověřuje. Pro oddělení z toho plyne praktická otázka: dostala se naléhavá zpráva k člověku, který může rozhodnout, a co dělat, pokud neodpovídá? Vedoucí může stanovit postup pro opětovné upozornění, aby rozdílné postavení účastníků nevedlo k tomu, že věc skončí bez odpovědi. Zdvořilý tón rozhovoru pomáhá, sám o sobě však nepotvrzuje správnost farmakoterapie ani nenahrazuje klinické rozhodnutí.

Co říkají farmaceuti

V kvalitativní studii hovořilo 13 farmaceutů pracujících ve veřejných lékárnách o překážkách svého zapojení do bezpečnosti léčiv a o zkušenostech se spoluprací. Jde o zkušenosti malé skupiny působící mimo nemocnici, nikoli o údaj, jak často se potíže vyskytují na odděleních. Studie také nedokazuje, že každá interakce, kterou účastníci nahlásili, byla klinicky významná. Jejich zkušenosti však mohou týmu nabídnout otázky k vlastní praxi: co farmaceutovi ztěžuje kontakt s lékařem, když má pochybnost o předpisu, a ví, na koho se obrátit? Odpovědi je třeba hledat na vlastním pracovišti, bez automatického přenášení výsledků. Rozhovor o překážkách tak slouží k poznání práce oddělení, nikoli k připisování problémů pozorovaných jinde.

Klinická odpověď

Po obdržení upozornění by měl lékař potvrdit, že o pochybnosti ví, a poté sdělit rozhodnutí nebo určit, kdy ordinaci ověří. Může ji změnit, po posouzení ponechat beze změny nebo požádat o další údaje; ve všech případech se farmaceut musí dozvědět výsledek. Pokud strany situaci hodnotí odlišně, pomůže pojmenovat údaje, o které se rozhodnutí opírá, místo aby rozhovor skončil pouhým ujištěním. U naléhavé, dosud nevyřešené pochybnosti je třeba během jejího objasňování zajistit bezpečí pacienta podle místního postupu. Potvrzení přijetí zprávy ještě není klinickou odpovědí, ale pomáhá určit, kdo se otázkou zabývá a kdy se znovu zeptat na rozhodnutí.

Záznam rozhodnutí

Jakmile padne rozhodnutí, je vhodné v příslušném informačním toku zaznamenat farmaceutovu výhradu, lékařovo vysvětlení a další postup. Pokud se ordinace změnila, měl by záznam uvádět změnu i osobu odpovědnou za informování toho, kdo ji má provést. Farmaceut potřebuje potvrzení, že jeho otázka byla vyřešena, a další služba by měla mít možnost zjistit, jak vznikla konečná podoba ordinace. Uzavření toku informací omezuje opakované telefonáty vyvolané stejnou nejistotou. Je přitom třeba rozlišovat mezi úpravou předpisu a tvrzením, že původní zápis byl určitě chybný. Dokumentace má předat rozhodnutí a jeho zdůvodnění, nikoli ukvapeně určovat vinu.

Poučení z opakujících se situací

Pokud podobné předpisy pravidelně vyvolávají stejné otázky, jednotlivý rozhovor nestačí. Tým může pochybnosti třídit podle místa jejich vzniku a prověřit, zda nejasnost nepramení z formuláře, standardního dávkování nebo způsobu komunikace mezi profesemi. Je také vhodné společně určit, které otázky je nutné předat naléhavě, aby farmaceut i lékař přikládali upozornění podobnou váhu. Zvlášť je třeba ověřit, zda farmaceut po upozornění dostává potvrzení rozhodnutí a zpětnou vazbu. Takový pohled pomáhá hledat opakující se potíže v organizaci práce, místo aby se každá pochybnost brala jako spor dvou lidí. Závěry z místních hlášení je však třeba prověřit, než tým změní dosavadní postup.

Konkrétní údaje, jasná žádost o rozhodnutí a potvrzení odpovědi pomáhají vést rozhovor nemocničního farmaceuta s lékařem na oddělení.

Empatyzer v rozhovoru nemocničního farmaceuta s lékařem

Před rozhovorem s lékařem může nemocniční farmaceut požádat Em o pomoc se sestavením tří částí sdělení: čeho si v předpisu všiml, proč je věc naléhavá a jaké rozhodnutí potřebuje. Poté je vhodné zkontrolovat, zda stručná otázka obsahuje údaje o pacientovi potřebné k ověření a žádost o odpověď, nikoli hodnocení lékaře. Porovnání komunikačních preferencí spolupracujících lidí může pomoci zvolit tón otázky, aniž se změní její klinický obsah. Em v týmovém režimu může posloužit k vytvoření společného pravidla pro potvrzování přijetí naléhavých upozornění: kdo odpovídá, kdy je třeba zprávu zopakovat a jak se farmaceut dozví rozhodnutí. Mikrolekce mohou tuto stručnou strukturu rozhovoru připomínat. Jde o podporu při přípravě komunikace a slaďování spolupráce, nikoli o nástroj k posuzování správnosti předpisu nebo náhradu rozhodnutí lékaře a místního postupu.