Pacient s afázií ve zdravotnickém zařízení: jak může personál podpořit jeho zapojení do rozhovoru?

Schopnosti pacienta

Pacient s afázií může mít potíže vyslovit slovo, přestože chce odpovědět na otázku a zapojit se do rozhovoru. Afázie může v různé míře ztěžovat také porozumění, čtení nebo psaní, proto z jediné nezdařené odpovědi nelze posoudit, čemu člověk rozumí. Ve zdravotnickém zařízení je vhodné nejprve oslovit přímo pacienta, místo abychom se hned ptali jeho doprovodu. Poté lze zjistit, jak se mu dnes nejsnáze odpovídá: slovem, gestem, ukázáním nebo písemně. Takový začátek předem nepředpokládá ani to, že pacient komunikuje bez potíží, ani to, že komunikovat nedokáže. Dává mu možnost ukázat, co funguje, a personálu pomáhá přizpůsobit další otázky jeho možnostem.

Ukázat, o čem je řeč

Když se rozhovor zadrhne, je lepší obsah otázky ukázat, než ji jen zopakovat hlasitěji. Krátkou větu a napsaná klíčová slova lze doplnit gestem, jednoduchým obrázkem nebo ukázáním dostupných možností. Pacient tak získá více než jednu cestu, jak otázce porozumět a odpovědět. Ve studii podporované konverzace se hodnotilo chování komunikačních partnerů: 20 vyškolených dobrovolníků dosáhlo lepšího hodnocení v uznávání a zpřístupňování schopností svého protějšku než 20 osob v kontrolní skupině. Výsledek se týká dobrovolníků a hodnoceného chování, proto nelze stejný účinek přímo připisovat klinickému personálu. Naznačuje však, na co se při každodenním formulování otázek zaměřit.

Potvrzení volby

Tím, že pacient ukáže na odpověď, rozhovor nekončí, pokud si personál není jistý, co tím myslel. Lze nahlas pojmenovat předpokládanou volbu a zeptat se, zda jsme mu správně porozuměli, místo abychom úsměv nebo mlčení považovali za souhlas. Při důležitém rozhodnutí je vhodné dopřát více času na ověření významu odpovědi. Pomoci může ukázat dvě možnosti vyjádřené jednoduchými slovy nebo symboly, požádat pacienta, aby na jednu ukázal, a potvrdit jeho volbu ještě jiným způsobem, například gestem. Pokud neukáže na žádnou, je třeba zjistit, zda uvedeným slovům rozumí a zda nepotřebuje jiný způsob volby. To, že nic neukázal, není odpověď, kterou za něj smíme doplnit.

Školení zdravotníků

Takový způsob rozhovoru lze nacvičovat na otázkách, které ve zdravotnickém zařízení skutečně zaznívají. Randomizovaná studie školení zdravotníků v lůžkové rehabilitaci hodnotila pozorované dovednosti při podpoře komunikace s lidmi s afázií. Nezkoumala vyléčení afázie ani obnovení schopnosti pacientů mluvit. Při plánování nácviku je proto vhodné zaměřit se na chování komunikačního partnera: zda klade otázku, na kterou pacient může odpovědět, dává mu čas a ověřuje si, že odpovědi správně porozuměl. Samotné proškolení personálu nenahrazuje sledování toho, jak probíhá konkrétní rozhovor s konkrétním pacientem. Výsledky studií školení je také třeba posuzovat s ohledem na to, kdo byl školen, v jakých podmínkách a jak se dovednosti měřily.

Role rodiny

Blízcí mohou vědět, jaké gesto, komunikační tabulka nebo způsob čekání pacientovi usnadňuje dorozumění. Je dobré se jich na to zeptat, zvlášť když personál pacienta a jeho způsoby odpovídání teprve poznává. Tyto znalosti však mají pomoci navázat kontakt s pacientem, nikoli nahrazovat jeho vlastní vyjádření. Než rodina odpoví na otázku určenou pacientovi, je dobré dát mu čas a nabídnout mu uvedenou pomůcku. Poté lze přímo u něj ověřit, zda způsob popsaný blízkými funguje i dnes a zda potvrzuje sdělenou preferenci. Je to důležité, protože ani gesto, které dříve fungovalo, nemusí stačit k vyjádření každé odpovědi. Rodina pomáhá najít cestu k rozhovoru, neměla by ho však běžně vést za pacienta.

Otevřené a uzavřené otázky

Otázka s připravenými odpověďmi může pomoci, neměla by však být jedinou dostupnou cestou. Nejprve je vhodné umožnit pacientovi, aby odpověděl po svém, a v klidu počkat, i když mu formulování odpovědi trvá déle. Pokud to nestačí, lze nabídnout možnosti vyjádřené slovy nebo ukázáním. Je však třeba ověřit, zda připravené odpovědi neomezují rozhodnutí jen na to, co napadlo personál. Vedle dvou návrhů je vhodné nabídnout možnost „jiné“ a umožnit pacientovi obě nabídky odmítnout. Pokud nevybere žádnou, dalším krokem je zjistit, zda otázce a odpovědím rozumí, nikoli na něj naléhat, aby ukázal.

Co si z toho má odnést tým

Dobrý rozhovor by neměl skončit tím, že se vymění osoba, která s pacientem mluví. Při předání služby je vhodné zapsat, jaké formy otázek pomohly, jak pacient dokázal odpovídat a jaké pomůcky má mít další směna k dispozici. Je také třeba uvést důležitá rozhodnutí, jejichž význam je stále nutné potvrdit, místo aby byla předávána jako uzavřená. Takový záznam umožní další osobě navázat na to, co už fungovalo, a dál ověřovat odpovědi, aniž by jednala za pacienta. Pokud dosud neměl k dispozici způsob, jak se dorozumět, označení „nespolupracující“ zastírá podstatnou informaci o průběhu kontaktu. Lepší je popsat, jaká obtíž nastala a jaké pokusy o komunikaci proběhly.

Potíže s mluvením neznamenají, že pacient nemá co říct. Pomalejší tempo rozhovoru, napsaná slova a ověření odpovědi pomáhají personálu zjistit, co si vybral.

Empatyzer při rozhovoru s pacientem s afázií

Pracovník zdravotnického zařízení se má pacienta s afázií zeptat, kterou ze dvou možností si vybírá. Před rozhovorem může využít Em k sestavení krátké otázky a přípravě jednoduchého zápisu obou odpovědí. Může také požádat o dvě verze otázky, které se liší způsobem, jakým pacient může odpovědět. V části „O mně“ se zaměří na své tempo a ověří si, zda má sklon dokončovat věty za druhého. Mikrolekce mu pomáhají nacvičit klidné čekání a ověření významu gesta, než bude volbu považovat za potvrzenou. Při setkání ukáže pacientovi možnosti, nechá mu čas na odpověď a zeptá se, zda jeho ukázání správně pochopil. Pokud pacient nevybere žádnou možnost, vrátí se k ověření, zda rozumí uvedeným slovům a zda nepotřebuje jinou formu odpovědi. Em pomáhá pracovníkovi připravit se na takový kontakt, ale neodpovídá za pacienta ani nerozhoduje o významu jeho volby.