Rozhovor s rodinou pacienta na JIP: jak zdravotnický tým koordinuje informace?

Kdo mluví s rodinou

Rodina pacienta na JIP obvykle mluví s více než jedním člověkem. Je proto dobré určit, kdo shromažďuje její otázky a domlouvá termíny rozhovorů. Zvlášť je třeba určit lékaře odpovědného za klinická rozhodnutí a dohodnout, který lékař rodině představí léčebný plán. Sestra může odpovídat na otázky týkající se běžné péče, ale její úloha při organizaci rozhovorů nenahrazuje konzultaci s lékařem. Díky tomuto rozdělení blízcí vědí, na koho se obrátit, a tým nepřisuzuje koordinující osobě pravomoci, které nemá. Už při prvním kontaktu je proto dobré rodině říct, jak se spojí s lékařem, pokud se otázka týká léčby nebo prognózy. Jinak může i dobře domluvený rozhovor ponechat nejdůležitější pochybnost bez odpovědi.

Hlavní výsledek studie

Randomizovaná studie zahrnující 385 blízkých pacientů na pěti francouzských JIP hodnotila zapojení sestry, která pomáhala zajišťovat kontakt s rodinou. Intervence nezlepšila primární výsledek týkající se deprese blízkých. Určení takové osoby tedy nelze prezentovat jako prokázaný způsob, jak depresi omezit. Jde o důležitý rozdíl: lépe uspořádané rozhovory mohou být cenným cílem práce týmu, nejsou však totéž co prokázané zlepšení duševního zdraví rodiny. Při výkladu studie má mít primární výsledek přednost před případnými sekundárními výsledky. Téma je navíc širší než volba slov jednoho pracovníka. Zahrnuje organizaci kontaktu i odpovědnost jednotlivých lidí za předávané informace.

Hranice role sestry

Sestra zajišťující kontakt může shromáždit otázky blízkých, vysvětlit průběh služby a říct, jak bude vypadat další rozhovor. Je přitom vhodné oddělit informace o každodenní péči od odpovědí, které vyžadují rozhodnutí nebo posouzení lékaře. Pokud se rodina ptá na změnu prognózy či léčebného plánu, neměla by zůstat jen s neurčitým ujištěním, že „někdo odpoví“. Lepší je říct, kdo odpověď probere s ošetřujícím lékařem a kdy bude možné se spojit. Hranice role nemusejí rozhovor přerušit: umožňují otázku přijmout, aniž by sestra předstírala jistotu tam, kde není. Koordinující osoba tak zůstává kontaktem pro rodinu, zatímco klinická rozhodnutí zůstávají na lékaři.

Jednotnost informací

Jednotnost informací vyžaduje krátkou domluvu v týmu před rozhovorem s rodinou. Po poradě je vhodné porovnat aktuální plán, známé informace o stavu pacienta, nejasnosti a termín dalšího posouzení. Poté je třeba domluvit společný způsob, jak situaci popsat, kdo zprávu předá a kdy rodina dostane další informace. Nejde o zastírání rozdílů v hodnocení, ale o to, aby blízcí nedostávali od různých lidí protichůdné prognózy podávané jako jistota. Společný záznam také pomáhá rozpoznat, kdy je nutné dřívější sdělení opravit. Závisí-li odpověď na dalším lékařském posouzení, měla by se rodina dozvědět o této nejistotě i o termínu dalšího rozhovoru.

Naslouchání rodině

Před dalším vysvětlováním je dobré se blízkých zeptat, co z dosavadních informací pochopili a co stále nevědí. Pak je snazší reagovat na jejich skutečné pochybnosti, místo aby tým opakoval připravený popis situace. Otázka na to, čeho si pacient dříve vážil, umožňuje vyslechnout pohled rodiny, aniž by na ni přenášela odpovědnost za klinická rozhodnutí. Množství otázek neznamená neochotu spolupracovat; může ukazovat na potřebu informace lépe uspořádat. Pokud tým zatím odpověď nemá, měl by jasně vymezit, co je známo. Rodina pak dokáže rozlišit, co už je ujasněné a co zbývá objasnit, a připravit si otázky na další rozhovor.

Když se situace změní

Významná změna stavu pacienta vyžaduje navázat na předchozí rozhovor, nejen předat novou zprávu. Tým by měl rodině vysvětlit, jaké nové informace se objevily a které dřívější závěry je třeba aktualizovat. Osoba koordinující kontakt může říct, na koho se obracet s otázkami, ale pokud odpověď souvisí s klinickým rozhodnutím, blízcí potřebují mít možnost mluvit s lékařem, který za něj odpovídá. I když zatím není možné vše vysvětlit, je vhodné sdělit čas další aktualizace a pojmenovat, co zůstává nejisté. Takový způsob komunikace neslibuje rychlé rozhodnutí. Rodině však nabízí jasnou cestu k informacím a týmu umožňuje ověřit, zda je nové sdělení v souladu s aktuálním plánem.

Ověřování postupu

Způsob komunikace je vhodné hodnotit i z pohledu blízkých: zda vědí, kdo s nimi hovoří, mohou klást otázky a znají plán dalšího kontaktu. Tým může zároveň ověřovat, zda jsou záznamy ve zdravotnické dokumentaci v souladu a zda je určena osoba odpovědná za další aktualizaci. Samotný počet rozhovorů však nedokazuje zlepšení duševního zdraví rodiny. Ve studii z pěti francouzských JIP se primární výsledek týkající se deprese nezlepšil, proto je třeba sekundární výsledky vykládat opatrně a nevydávat je za hlavní důkaz účinnosti. Na prostředí JIP nelze ani přenášet výsledek samostatné studie rodin přítomných u přednemocniční resuscitace. Ověřování organizace kontaktu slouží ke zlepšení postupu, nenahrazuje však hodnocení jeho dopadů na blízké.

Osoba zajišťující kontakt může třídit otázky a domlouvat termíny rozhovorů, ale nenahrazuje lékaře. Randomizovaná studie neprokázala zlepšení primárního výsledku týkajícího se deprese blízkých.

Empatyzer při slaďování informací pro rodinu pacienta na JIP

Když sestra koordinující kontakt na JIP připravuje rozhovor s rodinou, může využít Empatyzer k uspořádání úkolů týmu, nikoli k rozhodování o zdravotních otázkách. Pohled na tým pomáhá sladit sdělení: kdo shrne běžnou péči, kdo vysvětlí léčebný plán a které otázky je třeba předat lékaři. V rozhovoru s Em v týmovém režimu lze připravit společný základ sdělení lékaře a sestry a shromáždit dosud nezodpovězené otázky rodiny. Mikrolekce mohou pomoci procvičit jasné vysvětlení hranic vlastní role a sdělení termínu dalšího rozhovoru. Sekce „O mně“ zase pomáhá všimnout si vlastní tendence slibovat rychlou odpověď dřív, než je jasné, zda ji bude možné poskytnout. Před setkáním je proto vhodné v týmu sladit informace o aktuálním stavu, nejasnostech a čase dalšího kontaktu. Po rozhovoru lze ověřit, zda blízcí vědí, od koho dostanou informace o léčbě a na koho se obrátí s otázkami k běžné péči.