Pro vedoucího urgentního příjmu: kdo mluví s rodinou během resuscitace?

Co ukazuje studie

Francouzská randomizovaná studie zahrnovala 570 rodinných příslušníků během resuscitace v přednemocniční péči. Výsledky se týkaly mimo jiné psychických příznaků u blízkých, nepopisují však pouhé vpuštění rodiny na jakékoli místo, kde se zachraňuje život. Ve zkoumaném prostředí se počítalo s člověkem, který rodinu podporoval, takže komunikace s blízkými byla součástí organizace zásahu. Pro vedoucího urgentního příjmu je to důležité rozlišení: výsledek z prostředí mimo nemocnici neříká, jaký účinek bude mít podobná nabídka na nemocničním pracovišti. Odlišné prostory, personální obsazení a průběh zásahu vyžadují samostatné posouzení možností pracoviště. Studie je důvodem se tématem zabývat, nikoli příslibem, že z toho bude mít každá rodina stejný prospěch.

Nabídnout možnost volby

Nabídka přítomnosti začíná možností volby, nikoli předpokladem, že blízcí mají vstoupit nebo zůstat mimo místnost. Je dobré jim stručně říct, co mohou během resuscitace vidět, kdo je bude doprovázet a že mohou kdykoli odejít. Odmítnutí neznamená, že jim na pacientovi nezáleží; stejně tak souhlas neznamená závazek zůstat až do konce. Člověk, který nabídku předkládá, by měl ukázat místo, odkud může rodina situaci sledovat, aniž by překážela týmu. Pokud takové podmínky nejsou, je třeba to jasně vysvětlit. Blízcí se tak mohou rozhodnout na základě srozumitelných informací, přičemž hranicí nabídky zůstává bezpečnost pacienta i všech přítomných.

Člověk, který je s rodinou

Když tým zachraňuje pacienta, může kontakt s rodinou udržovat jeden předem určený člověk, místo aby tento úkol připadl zdravotníkům provádějícím resuscitaci. Měl by mít možnost stručně vysvětlovat, co se děje, a odpovídat na otázky; organizace práce musí počítat se zastoupením, pokud bude muset odejít. Blízkým sděluje to, co je v danou chvíli známo, bez slibování konkrétního výsledku. Průběžně je informuje o podstatných změnách a ptá se, zda potřebují přestávku nebo chtějí odejít. Po skončení resuscitace s nimi domluví, kdy a s kým si budou moci dále promluvit. Takové rozdělení rolí nejistotu rodiny neodstraní, umožní jí však dostávat informace, aniž by tým musel přerušovat péči o pacienta.

Komunikace během resuscitace

Během resuscitace potřebují blízcí krátké průběžné informace, nikoli podrobný popis každého úkonu. Člověk, který je s rodinou, může jednoduchými slovy říct, co se právě děje a o co se tým snaží, a odlišit jisté informace od toho, co zatím není známo. Pokud padne otázka, na kterou nelze hned odpovědět, je lepší ji vzít na vědomí a slíbit, že se k ní vrátí, než hádat. Není namístě slibovat ani výsledek resuscitace, který nikdo nedokáže předpovědět. Rozhovor musí respektovat soukromí pacienta a nenarušovat zásah. Srozumitelné věty a ochota odpovědět později pomáhají udržet kontakt, i když se pozornost personálu soustředí na záchranu života.

Kdy je třeba změnit plán

Plán přítomnosti rodiny se může změnit i uprostřed zásahu. Pokud jsou prostory přeplněné, objeví se riziko nebo tým nemůže za přítomnosti blízkých bezpečně pracovat, prioritou zůstává život zachraňující péče. Odchod z místnosti není třeba líčit jako trest ani jako konec podpory. Lepší je ukázat bezpečné místo poblíž a říct, kdo se vrátí s informacemi a kde se bude možné setkat. Důležité je, aby se změnou místa kontakt neskončil. Člověk, který rodinu podporuje, může důvod rozhodnutí stručně vysvětlit, aniž by zacházel do podrobností narušujících práci týmu. Hranice přítomnosti tak zůstanou srozumitelné a blízcí budou vědět, co mohou dál očekávat.

Po skončení resuscitace

Po skončení resuscitace potřebuje rodina shrnutí toho, co se stalo, čas na otázky a informace o dalších krocích, bez ohledu na to, zda byla u resuscitace přítomna. Je vhodné zeptat se na naléhavé potřeby blízkých, domluvit další kontakt a zvážit možnost navazující pomoci. Význam návaznosti komunikace podporuje přehled 26 studií zkušeností pacientů a rodin po sdělení závažné události: poukazuje na důležitost včasnosti, podpory a zapojení dotčených osob. Týká se však jiné situace než přítomnosti u resuscitace. Protože v něm převažovaly kvalitativní studie, nepotvrzuje jediný optimální postup rozhovoru. Připomíná spíše, že rodina nemá zůstat sama s nejasnou informací.

Přizpůsobení podmínkám pracoviště

Než pracoviště začne rodinám nabízet přítomnost u resuscitace, mělo by posoudit prostory, personální obsazení a připravenost člověka, který bude blízké podporovat. Je třeba stanovit podmínky, za nichž je nabídka možná, a zajistit zastoupení při změně personálu. Vyplatí se také domluvit, jak dalšímu člověku předat, co už rodina slyšela a na které otázky čeká odpověď, aby se rozhovor nemusel začínat znovu. Po zavedení postupu lze sledovat zkušenosti rodin i to, zda je možné udržovat kontakt bez narušení práce týmu. Nelze přitom slibovat stejný výsledek jako ve francouzské randomizované studii: ta se týkala resuscitace v přednemocniční péči, nikoli nemocničního urgentního příjmu. Místní plán musí odpovídat místním možnostem.

Přítomnost rodiny u resuscitace vyžaduje možnost volby, bezpečné místo a člověka, který vysvětluje situaci. Výsledky francouzské studie z přednemocniční péče nelze automaticky vztahovat na urgentní příjem.

Empatyzer při přípravě komunikace s rodinou během resuscitace

Resuscitační tým může Empatyzer využít ještě před naléhavou situací, kdy je čas připravit způsob komunikace s rodinou. Při rozhovoru s Em o sobě si člověk, který má blízké podporovat, připraví jednoduché sdělení: zda bude přítomnost možná, kdo bude rodinu doprovázet a jak může od přítomnosti u resuscitace upustit. Rozhovor s Em v týmovém režimu pomáhá předem rozdělit role, včetně určení toho, kdo převezme kontakt, pokud určený člověk nebude k dispozici. Em může také pomoci formulovat krátké, srozumitelné věty vysvětlující další kroky, aniž by slibovaly výsledek. Mikrolekce podporují přípravu klidného vysvětlení situace blízkým. Jde o přípravu komunikace, nikoli o náhradu rozhodnutí týmu o bezpečnosti, místě pro rodinu nebo průběhu resuscitace. Připravené věty je proto vhodné brát jako výchozí bod a přizpůsobit je tomu, co personál v danou chvíli skutečně ví.