Sestry na nemocničním oddělení: neviditelná práce pro pacienta

Co obnáší hájení zájmů pacienta

Hájit zájmy pacienta nemusí znamenat hlasitý spor. Někdy stačí všimnout si, že nemocný nerozumí tomu, s čím souhlasí, nebo se zasadit o posouzení bolesti, kterou hlásí. Ve skupinových rozhovorech s 19 sestrami v Koreji účastnice popisovaly vysvětlování, předávání pacientova sdělení a jednání v profesní hierarchii. Jde o popis jejich zkušeností, nikoli o údaj, jak často k takovému jednání na odděleních dochází. Podstatné je rozpoznat potřebu, i když ji pacient nevysloví přímo, a předat ji člověku, který může změnit plán péče. Sestra pomáhá pacientovi, aby byl vyslyšen, ale nerozhoduje za něj ani nevydává vlastní výklad za jeho rozhodnutí.

Drobný signál v rozhodující chvíli

Drobný signál může být důležitý právě ve chvíli, kdy tým připravuje změnu léčby. Pokud sestra vidí, že pacient přikyvuje, ale nedokáže říct, co se má stát, je dobré dát mu před dalším postupem možnost zeptat se. Lékaři může také předat jeho přání, aby člověk, který rozhoduje, věděl, co nemocný očekává a proč. Podobně si nová bolest zjištěná při běžné činnosti zaslouží nahlášení, nikoli předpoklad, že o ní už někdo ví. V praxi pomáhá zaznamenat podle stanoveného postupu, kdy byl signál předán a jaká přišla odpověď. Lze se tak k věci vrátit, pokud pacientova potřeba zůstává nevyjasněná.

Co stojí promluvit v hierarchii

Promluvit v týmu nestojí každého stejně. Pro sestru může být obtížnější zopakovat pacientovu otázku, pokud bylo první upozornění označeno za nenaléhavé nebo pokud se obává, že zpochybní rozhodnutí někoho výše v hierarchii. Dotazníková studie na 23 novorozeneckých jednotkách intenzivní péče zkoumala profesní postavení, vstřícnost vedoucího k zapojování ostatních a psychologické bezpečí. Jde o observační údaje: pomáhají porozumět podmínkám komunikace v týmu, ale nedokazují zlepšení výsledků pacientů. Na oddělení je proto dobré ověřovat, zda sestra může v klidu říct, že má nemocný ještě otázku. Neměla by přitom sama nést veškeré napětí mezi pacientem a týmem.

Co v dokumentaci není vidět

Část práce na ochraně pacienta se v jednoduchých ukazatelích neprojeví. Stručně nemocnému upřesnit plán, připomenout týmu jeho otázku nebo domluvit kontakt s rodinou vyžaduje čas a úsudek, i když po tom v hlášení nemusí zůstat samostatná stopa. To, že tato práce není vidět, však není důvodem zapisovat každý rozhovor do nového formuláře. Další výkazy mohou ubírat čas na kontakt s pacientem. Lepší je určit, které informace jsou užitečné pro další péči, a zaznamenávat je podle postupů platných na oddělení. Důležité signály se tak mohou předávat dál, aniž by se celé hájení zájmů pacienta redukovalo na počet záznamů.

Východiskem je hlas pacienta

Východiskem by měla být pacientova vlastní slova, nikoli hotový výklad jeho chování. Před výkonem je dobré zeptat se, čemu nerozumí nebo čeho se obává, místo abychom ho označili za „problematického“. Pokud chce, aby tým něco věděl, je třeba zjistit, co přesně si přeje sdělit; je-li to možné, pomůže si s ním obsah důležité informace před rozhovorem s lékařem ověřit. Je užitečné oddělit to, co nemocný řekl, od toho, co sestra pozorovala nebo z čeho vyvodila závěr. Lékaři pak lze předat tři věci: pacientova slova, dosud nezodpovězenou otázku a žádost o opětovné vysvětlení plánu. Pacient tak dostane prostor k vlastnímu rozhodnutí, místo aby jeho hlas nahradil personál.

Hranice odpovědnosti

Hájit zájmy pacienta neznamená, že sestra musí sama vyřešit každou oznámenou záležitost. Pokud potřeba přesahuje její roli, je důležité určit, na koho se obrátit a jak mu předat podstatná pozorování. Může upozornit na riziko nebo požádat o vysvětlení plánu, neměla by však pacientovi slibovat klinické rozhodnutí, které závisí na jiném členu týmu. Podobně změna personálního obsazení vyžaduje zapojení lidí, kteří za ni odpovídají. Po předání podnětu je dobré domluvit, kdo se k nemocnému vrátí s informací o výsledku, aby nezůstal jen u příslibu, že se věc bude řešit. Jasné hranice odpovědnosti pomáhají zároveň zachovat pacientův hlas a předat záležitost správnému člověku.

Jak tuto práci ocenit

Chceme-li tuto práci ocenit, měli bychom se při hodnocení chodu oddělení ptát nejen na počet formálních zásahů, ale i na konkrétní situace, kdy sestra pomohla předat pacientovu otázku nebo mu vysvětlit plán. Prostor pro postřehy při předávání služby umožňuje týmu zachytit signály, které by se jinak mezi úkoly ztratily. Nejde o to připsat jedné osobě celý výsledek péče, ale rozpoznat její podíl na komunikaci. Skupinové rozhovory s 19 sestrami v Koreji poskytují podrobný popis hájení zájmů pacientů a okolností, které je ovlivňují. Jako malá kvalitativní studie však neumožňují spočítat, jak často k těmto krokům dochází, ani určit rozsah jejich klinických účinků.

Upřesnění plánu, předání pacientovy otázky nebo opětovné upozornění na bolest jsou součástí práce, která při hodnocení chodu oddělení snadno uniká pozornosti.

Empatyzer pomáhá ukázat přínos sestry k péči

Když pacient řekne, že nerozumí plánu, může si sestra v rozhovoru s Em připravit krátké sdělení pro lékaře. Může vycházet z pacientových vlastních slov, upozornit na potřebu vysvětlení a požádat o čas na další rozhovor, aniž by pacientovi připisovala záměry, které nevyjádřil. Srovnání „Ty a konkrétní osoba“ s lékařem, se kterým spolupracuje, pomáhá promyslet podobu otázky; Em v režimu vybrané osoby může posloužit k nácviku jejího přednesení. Mikrolekce pomáhají upevňovat návyk připomínat při předávání služby pacientovy otázky a přání, i když se tým soustředí na další úkoly. Funkce „O mně“ zase může sestře pomoci všimnout si vlastního sklonu vzdát to po prvním odmítnutí a připravit si věcné zopakování žádosti. Taková příprava podporuje komunikaci v týmu, ale nenahrazuje kontakt s pacientem, posouzení situace ani rozhodnutí lidí odpovědných za péči.